Jak náš mozek řeší složité problémy
Když nemáme dost informací k vyřešení složité úlohy, postupujeme ve dvou krocích. Nejprve uděláme hrubé rozhodnutí na „vyšší úrovni“ (např. doleva vs. doprava), čímž si problém zjednodušíme. Poté, když si nejsme jistí, v mysli zkoušíme alternativy – přehrajeme si scénář „co kdyby“ a podle potřeby rozhodnutí upravíme.
Výzkumníci z MIT tuhle hypotézu otestovali v úloze s labyrintem: kulička se na chvíli skryje a účastník experimentu dostává jen časově odstupňované zvukové signály. Z chování účastníků (a také z pohybů jejich očí) vyplývá, že lidé přirozeně kombinují hrubé (tzv. hierarchické) rozhodnutí na „vyšší úrovni“ s pozdějším (tzv. kontrafaktuálním) přehodnocením, když je nejistota velká.
Autoři ukazují, že takový postup je racionální vzhledem k našim limitům. Hlavní roli tady hrají tři faktory: (1) „úzké hrdlo“ pozornosti – těžko zpracujeme více informačních proudů najednou; (2) kapacitně omezené testování „co kdyby“ scénářů; (3) šum v pracovní paměti (daný přirozeným kolísáním mozkové aktivity a rušením jinými myšlenkami či podněty z okolí) který snižuje přesnost mentálních simulací. Když do neuronových sítí vložili stejná omezení, začaly se chovat lidštěji – nejprve hrubě rozhodnou a pak podle potřeby zkoušejí alternativy.
Sepsal: Frederik Ďalak
Zdroje:
Komentáře ()